Písať pod pseudonymom pre mňa znamená písať slobodne, hlas, ktorý mi našepkáva slová, je hlasom ženy, ktorej som dala meno Ursuľa Kovalyk. (...) Kovalyk sa volala prababička, ktorá prežila život, aký nechcela. Rodila deti a ťažko pracovala. Chcela byť herečkou, chcela študovať, ale sen sa jej nesplnil. Zomrela hneď po vojne.
Jako dítě jsem chtěla být provazochodkyní v cirkuse. Dokonce jsem chození po laně trénovala tak, že jsem si ho natáhla na zem. Byla jsem přesvědčená, že když se naučím chodit po laně takhle, ve výškách to bude fungovat stejně. Celkem dlouho jsem tím bavila celou rodinu. Když jsem se později přihlásila na voltiž, zamrznul jim úsměv na tváři. Snažili se mi to vymluvit a strašili mě různými historkami o zlomených žebrech a nohách do o. Samozřejmě neúspěšně. Považovala jsem to prostě za slušnou náhradu cirkusového provazochodectví. Na jízdárně jsem tedy byla každý den a prožila tam velmi podstatnou část života. Naučila jsem se totiž pracovat se strachem, který cítí – více či méně – každá dospívající holka při jízdě na tak obrovském a silném zvířeti. Uměla jsem hodně různých cviků, dokonce jsem dokázala na koni stát při cvalu nebo cvičit ve dvojici, ale salto jsem nedala.
Z rozhovoru s Evou Urbanovou pre www.iliteratura.cz, 2014
