Cesta Heinem

Heinrich Heine: Cesta Harcem

Praha: Academia 2020

Heinrich Heine – nemecký básnik a prozaik, predstaviteľ romantizmu – je aj autorom jedného z najslávnejších cestopisných textov nemeckej literatúry Harzreise. Pražská Academia v týchto dňoch znovu vydala jeho starší preklad do češtiny pod názvom Cesta Harcem.

Heinrich Heine sa narodil ako Harry Heine 13. decembra 1797 v Düsseldorfe v rodine židovského obchodníka s galantériou. Dúfal, že krst bude jeho ,,vstupenka do európskej kultúry“, ale reštrikcie sa dotýkali aj pokrstených Židov. Ako dôvody neskoršej emigrácie uvádza ,,muka osobních poměrů (Žid, kterého nikdy nesmyji)“. (s. 18)

Pre opakované konflikty s cenzúrou a iné dôvody, ktoré brzdili literárny vzostup, Heine v roku 1830 odchádza do Paríža, kde strávi väčšinu svojho života: ,,Až se Vás někdo zeptá, jak se tu cítím, řekněte mu: jako ryba ve vodě. Nebo ještě lépe, řeknete lidem, že když se v moři zeptá jedna ryba druhé, jak sa cítí, dostane se jí odpovědi: Jako Heine v Paříži!“ (s. 49) Otakar Fischer, prekladateľ Heineových básní v roku 1923 o ňom napísal: ,,Byl německý básník, ale horoval pro Francii; byl kulturou Francouz, ale nebyl árijec; byl semita, ale své pokrevné pranýřoval nejkrutěji; dal se pokřtít, ale od svého křtu splýval, až splynul s vírou svých otců, psal skvělou němčinou, ale hřešil proti její mluvnici, byl spisovatel, ale nejvíc uctíval muže činu… “ (s. 6)

Vydanie Academie sa vracia k prekladu Kamily Jiroudkovej z 50. rokov minulého storočia   s prebásneniami  slávneho českého lyrika Františka Hrubína. Aktuálna  úvodná štúdia Štěpána Zbytovského zasadzuje Heineho život a tvorbu do kontextu  dejín a prostredia, pričom zdôvodňuje a dopĺňa samotnú jeho cestu stredonemeckým pohorím Harz.

V Ceste Harcem Heine opísal iba časť svojej pešej túry. Nedozvieme sa o možno dôležitom dôvode cesty: o návšteve Weimaru a stretnutí s J. W. Goethem. Štúdia obsahuje listy a poznámky oboch zúčastnených. V jednom z nich ironizuje: ,,když jsem jej (Goetheho) navštívil a stanul před ním, podíval jsem se bezděky, zda po jeho boku neuvidím také orla s blesky v zobáku. Málem jsem jej už oslovil řecky...“ (s. 37)

Čítajúc som si začal obúvať Heineho topánky – topánky dvadsaťsedemročného študenta práv na univerzite v Göttingene, ktorý sa vydal na pešiu túru cez mestá Northern, Osterode, Clausthal-Zellerfeld, Goslar, cez najvyšší vrch pohoria Brocken do údolí riek Ilsa, Bode a Selke, aby som cestu prešiel ako vtedy on.

Už v epilógu vraví o diele ako o fragmente, do ktorého sú všité a harmonicky prepletené ,,pestré nitky“, náhle ukončené ,,jako by je přestřihly neúprosné nůžky sudiččiny“. (s. 145)  Nielenže nepoznáme cieľ cesty, ale počas nej sa nestane žiadna významná udalosť či zvrat. Ich absencia vytvára pozadie, na ktorom vyniká Heineho rukopis.

Prečo cestuje? ,,Nevyšel jsem v poslední době ani na krok z chléva pandektu, římští kasuisté mi duši opředli šedivou pavučinou (…) i něžný párek milenců, kteří seděli pod stromem, pokládal jsem jen za jakési objímající se vydání občanského zákoníku.“ (s. 60)

Heineho cesta je dichotómiou oslobodenia a očistenia od meštiackeho sveta plného pretvárky a pokrytectva. Hovorí o tom, kým je on, a kto sú ľudia okolo neho. 

Cesta Harcem obsahuje aj šesť básní, z nich niektoré majú charakter ,,věčných dithyramb“ (s. 150) o prírode, láske, živote, iné sú veršovanými pamfletmi.

Heine akoby pracoval na krosnách –  ,,v podstatě (jde) o hromadu sesbíraných hadrů“ (s. 23) Veľmi pozorne opisuje ľudí: ,,Obličej, to byla jen ústa mezi ušima, hruď bezútěšně pustá jako Luneburská pláň.” (s. 64); pocity: „Byl jsem unaven jako pes a spal jako bůh.“ (s. 64)l; jedlo: „Dostal jsem jarně zelenou petrželovou polévku, kapustu modrou jak fialky, telecí pečeni, velikou jako miniaturní Čimboraso … jen kávu po obědě mi zkazil jakýsi mladík, který tak strašně tlachal, až mléko na stole zkyslo.“ (s. 74); prírodu: ,,Hory tu stáli v bílých nočních přehozech, jedle si vytřásaly spánek z údů, čerstvý ranní vánek jim pročesával splývající zelené vlasy, ptáčkové sa modlili hodinky, lučnaté údolí jiskřilo jako zlatá pokrývka posetá démanty a po ní kráčel pastýř se zvonícím stádem.“ (s. 96).

Stretne dievčatá, navštívi krčmy, bane, mincovne: „... Vzal jsem do ruky jeden, který právě vyšel z razidla, a řekl mu: ,,Jaké osudy tě čekají, mladý tolare! Co dobra a co zla natropíš, jak budeš chránit neřest a příštipkovat ctnost! Jak tě budou milovat a zase proklínat! Jak budeš pomáhat hýřit, kuplíři lhát a vraždit! Jak budeš neúnavně po staletí bloudit rukama čistýma i špinavýma, než se zas konečně obtížen vinou a znaven hříchy dostaneš ke svým v lůně Abrahama, který tě rozlije, pročistí a přetaví k novému, lepšímu bytí, třeba dokonce v nevinnou lžičku, kterou si jednou mé vlastní prapravnoučata zamíchá svou milovanou krupicovou polívčičku.“(s. 76) A pritom všetkom originálne mladícky uvažuje. Heine ma ,,vyzul“ z omylu, vo svojich topánkach kráčal po celý čas on. Cesta Harcem je jemný, vtipný, novinársko-literárny sprievodca, nie Harcom, ale Heinem (!) – samotný názov knihy mohol byť aj Cesta Heinem.

Heine je v texte sebavedomý, vie, že ho na tejto ceste sprevádza čitateľ, a zavše sa mu prihovára, ale nenechá mu priestor na vlastné úvahy. Nechce, aby sme videli jeho cestu, ale aby sme čítali, čo zažil, cítil, počul, myslel, sníval, chce, aby sme videli jeho! Metafory, analógie, a vôbec, väčšina textu je poetická, milá a cítiť z nej rytmus krokov a sviežosť dychu mladého človeka, putujúceho svetom.

M.D. Oppenheim: Heinrich Heine (1831). Foto wikipedia / Kunsthalle Hamburg