Česká a slovenská literatura sice zůstávají víceméně oddělené entity,
ale přinejmenším v mediální refl exi a možná i co do čtenářského
zájmu jsou projevy federálních literárních provozů prakticky totožné.
Kritici častují současnou tvorbu takovými označeními jako autistic-
ká, artistní, do sebe zahleděná, předvádivá nebo unikavá, nenabízí
podle nich sociální refl exi, natožpak třeba záblesk generačního či
„velkého románu“. Autoři se snaží pomocí organizovaných akcí jako
je česká Asociace spisovatelů nebo slovenské Družstvo – dnes už,
přiznejme si, ve vegetativním stavu – získat alespoň minimální šanci
se psaním uživit a vrátit literárnímu řemeslu kredit; nenechávají si
do psaní kritiky kafrat, natožpak se nechat úkolovat nějakou spole-
čenskou objednávkou – literatura si sama najde cestičku dějinami.
Kulturní rubriky velkých médií ani mytického čtenáře z tabulek
prodejnosti tento tichý, pomalý klokot nezajímá: všichni si čtou
překlady a literaturu faktu. Státní a grantové instituce, které mají
na starost propagaci literatury v zahraničí a její podporu doma,
nekooperují, jsou promořené nepotismem a v jejich čele často sedí ne-
kompetentní nebo komunitou ostrakizovaní jedinci. Poezii nechme
básníkům. Všichni se nějak chtějí vyjádřit k poměrně horečnatým
společenským proměnám, ale nikdo neví moc jak.
Vše výše řečené nejsou ani tak fakta, ale spíš dojmy, kterých
může čtenář literních periodik nabýt při pravidelné konzumaci
komentářových a názorových stránek. Jediný fakt, který podobné
diskuse a polemiky obestírá, je jistá únava. Vzpomeňme debatní
evergreeny, jako například angažovanost spisovatele nebo úlohu
kritiky, které jednou za čas jako zářivá kometa přiletí, ozáří za-
tuchlá sklepení literárních časopisů a pak zase letí dál do temného,
neznámého vesmíru, v nichž se v posledních dvaceti letech točí
několik stejných jmen s občasným omlazením – naposledy třeba
z řad levicové úderky kolem časopisu A2. Při pravidelném sledování
několika ritualizovaných bojů o Literaturu se proto nedá vyhnout
pocitu malátnosti, u některých dokonce jízdy na autopilota.
Jak v Česku, tak na Slovensku se nabízí lákavé, jednoduché vy-
světlení této malátnosti: literární komunita je malá, všichni se
znají a všichni mají stejnou šanci se v časopisech, kavárnách a fa-
cebookových diskusích sofi stikovaně pomlouvat a urážet. Důvody
lze také samozřejmě hledat v zmiňované nízké fi nanční podpoře
literatury nebo mizejícím zájmu médií.
Pramen únavy je nicméně nutné hledat také jinde. Když mi přišlo
nemilosrdné zadání, jež jsem před několika měsíci rovněž zaslal,
jen na opačnou stranu československé hranice, též mi ztěžkly ruce.
„Podej zprávu o stavu české literatury“ zněl pokyn spřáteleného
redaktora. Samovolně jsem začal mentálně operovat podobně jako
většina komentátorů české literatury: vrhl jsem se do tepání spiso-
vatelů a hanění kritiků na základě nacionálního klíče, aniž bych jej
nějak refl ektoval nebo dokonce opustil. Zprvu jsem ani na vteřinu
nezapochyboval, že tu něco jako česká literatura je.
Samozřejmě, česká literatura je literatura psaná česky, po-
dobně se to má i s tou slovenskou. Tento lingvistický rámec
moc dobře opustit nejde. Zároveň ale, když se mluví o stavu,
úloze nebo poslání literatury, se neodkazuje ani tak k jejímu
lingvistickému nastavení jako ke kulturně-politickému ukotvení.
Vždyť jak rádi si v Česku připomínáme, že Ka a byl pražský
autor a že jméno Robert Musil zní docela tuzemsky. Ne nadar-
mo se o národech zrozených z rozpadu starých mocností, jako
bylo habsburské Rakousko, říká, že jsou fi lologické, postavené
nikoliv na zbožštělých reliktech feudální moci, nýbrž právě na
glorifi kaci výpotků konkrétního jazyka a folklórních marginálií
typu orosený půllitr. Obrysy kánonů národních literatur nebyly
vybojovány jen při estetických disputacích, ale a možná hlavně
při hledání významové náplně slov jako česká či slovenská. Nelze
proto pochybovat, že tu něco jako česká a slovenská literatura
byly a v knihovnické perspektivě jsou i dnes. Lze ale živý orga-
nismus spisovatelů, kritiků, časopisů, nakladatelů, festivalů
a tak dále, stručně pojmenovaný literaturní provoz, zároveň
považovat i za živou českou nebo slovenskou literaturu?
Pokud tedy zadání zní říci něco o české literatuře, je nutné
začít u adjektiva česká, potažmo slovenská. A přitom zároveň
odolat školáckému pokušení hledat na jasně narýsovaném ja-
zykovém území podobné motivy, postavy nebo literární postupy
a ty následně s hrdostí Středoevropana vyhlásit ryze českými.
Už jen proto, že v roce 2016 nelze být fi lologickým národem:
byly-li národ, nacionalismus a vlastenectví nesamozřejmé už
v devatenáctém století, dnes patří k bontonu nad nimi už jen
cynicky povytáhnout obočí.
Otázka po čemkoliv českém či slovenském, uchopena poctivě,
je vždy otázkou smyslu národa, Češství a Slovenství, v případě
literatury obzvlášť. Této otázce se v Česku vyjadřuje sem-tam
prakticky jen Pavel Janoušek. Naposledy v rozhovoru v Tvaru
6/2016 říká: „jsme sice z tradice zvyklí, že literatura je něco vel-
kého a důležitého, jen nevíme, k čemu vlastně dnes je“ a dále
dodává, že „literatura je přesně ta sféra, v níž může smysl jazyka
a národa, což u nás spolu souvisí, fungovat. Může totiž národu
dodávat pocit vlastní identity, tedy něčeho, s čím my, Češi, máme
dost problém“. Je to pěkná vize, jenže čím ji naplnit? Co má dnešní
spisovatel psát, aby pozitivně saturoval ve vulgárním nacionalismu
uhnívající národní identitu?
Rád bych podal zprávu o celku, nějaké literatuře s velkým
L. Ale celek se vzpírá, nikoliv kvůli tomu, že se nepíšou knihy
a nemluví se o nich, nýbrž kvůli tomu, že knihy i diskuse o nich
už de facto opustily opotřebovaná bydla z devatenáctého stole-
tí, bez nichž celek nelze myslet a kde navíc ty nejoriginálnější
a dekády přeživší díla stejně nechtěly nikdy bydlet, a nyní se
potácí v mátožném meziprostoru.
Jak ale dokazují diskuse o stavu české či slovenské literatury
a vlastně i mé zadání, existuje tu vůle k celku, povědomí, že literatura
je krásná a velká a může spojovat. Obávám se ale, že Janouškova re-
suscitace národovectví a poučeného vlastenectví by nevedla k nové,
lepší literatuře, ale zasmrádlému skanzenu. Má-li se literatura opět
stát celkem, možností kolektivní identity, bude muset myšlení o ní
odhodit nacionální obezličky. Koneckonců, ty ji dostaly tam, kde je.
Otázkou nicméně zůstává, jestli to vůbec jde…
Zdeněk Staszek
Autor je redaktor portálu H7O.
