Vyhľadávanie
Ivan Medeši: Vilkovia
Petrikovce: Valal, 2021
Pojmenovat okouzlení stylem Ivana Medešiho (v čemž hraje svou roli i jeho překladatel Maroš Volovár) není snadné – nejde jen o skatologii, ani o specifickou zálibu v popisu odpadu a hnusu, ve které má navíc své místo nepříliš korektní humor.
V povídkové knize Jedenie (2018), která získala ocenění Anasoft litera, šlo hned od začátku o víc: o provokaci maloměšťáka i o zprávu o jedné generační bolesti postsocialistického světa, o „lúzry“ a jejich nehody i o poetickou reflexi punkově-opilecké tradice, která ovšem ve slovenštině dlouho spíš nebyla.
Právě ten nový a nečekaný barbarský vpád poněkud anti-intelektuálského stylu potvrdil dospělost slovenské literatury – v tom smyslu, že dovede jistý typ vulgarity cíleně využít a povýšit na literaturu. Ne ve smyslu lascivit a legalizace nejrůznějších prvoplánových prasárniček, ale v hledání krásy uprostřed hnoje.
O to víc se čekalo, s čím přijde Medeši dál. Jeho novinka Vilkovia, která se skládá ze dvou delších povídek Vilko a Február, spíš přešlapuje na místě. Je to pořád ukrutně zábavné, byť trochu samoúčelné brodění se po kolena v exkrementech, ale nějak tomu chybí východisko. Nebo spíš tahle kniha přesně ukazuje na limity (nejen Medešiho) psaní.
Tam a zase zpátky
V něčem mi autor připomíná „metodu Staviarského“: nauč se jeden trik, využij podobný syžet, obnovuj zaslechnuté historky, přidej trochu zkušenosti, ale nechlub se zbytečně autobiografickými prvky a využívej motivů cesty tam a zase zpátky. Výsledek je pak vlastně pořád stejnou variací na jedno téma, přičemž právě díky nezaměnitelnosti stylu a vyprávění se vždy rádi vracíme k četbě takového typu jako k jistotě a zábavě.
Medeši navíc má jednu slabinu – je jí jeho neschopnost udržet delší žánrový formát. Sedí mu ideálně povídka, ale cestou k novele se zadýchává a nestačí. Nebo spíš neví, co má dělat s těmi vyměšujícími, alkoholem a drogami prolezlými postavami, pokřikujících tu a tam na sebe „jebote!“
V něčem ta fragmentárnost a nesouvislost připomíná neusazené historky pikareskních románů i s jejich specifickou barokní košatostí, hříchem a následným pokáním. Ostatně v první části knihy se hlavní hrdina Vilko (který dal jméno celé povídce) po trestu ve vězení za pěstování marihuany dostává do situace, kdy musí najít východisko z vlastní pasivity.
Prostor vojvodinských Rusínů v Ruském Keresturu nabízí Medešimu dělat si nehoráznou legraci z idealizovaného „čistého“ venkova, jinak ovšem motivu starému jak lidstvo samo. Z barokního světa si Medeši bere plnými hrstmi i nízkost vylučování: ostatně lze vzpomenout, jak někdejší hrdina Simplicius Simplicissimus pouštěl nahlas větry a jak Vilko ve Vilkovii v nechutném detailním popisu podává „dedinské pikantérie“. Ale nějak tomu chybí koncovka, nebo spíš je pohádkově hloupoučká (Vilkovo vízum do Kanady a tím pádem útěk do vysněného „západního“ ráje). Zatímco u Staviarského hraje pohádkovost svou roli od začátku, u Medešiho se zjevují jen náhodnosti.
Paradoxně?
Podobný typ jako Vilko je i hrdina Teštvir z povídky Február. Možná o trochu větší, i když podobně frustrovaný intelektuál než Vilko, daleko větší pragmatik – dealer drog na škole – ale zároveň se v životě plácá zhruba stejně jako hrdina předešlého vyprávění. Jak Vilko, tak Teštvir jsou vyděděnci, kteří nacházejí možnosti své existence v únicích do drog, alkoholu, literatury, hudby, ale zároveň to jsou i trochu pseudointelektuálové a burani, kteří tráví dost času v naprosto neplodných úvahách o čemkoliv: „Centrum Ľvova. Takto som si vždy predstavoval Prahu. Dá sa povedať, že Praha a Ľvov sú dosť podobné mestá, ale iba ak je Praha práve taká, akú si predstavujem.“ (s. 168)
Oba hrdinové jsou jedním typem, kterého známe už z Jedenia, karikaturou i odrazem úzkostně přecitlivělého egoisty, který chce „něco“ jiného, ale zároveň vlastně neví, co „to“ má být. Hrdinové naší doby? Nebo spíš skvěle zachycený symptom celosvětového rozpadu rolí postav?
S Teštvirem ani s Vilkem se sotva lze ztotožnit, pozorujete je spíš s trochu zatajeným dechem jako typ nějakého exotického hmyzu, nebo člověku vzdáleného organismu, aniž by nám docházelo, že je jejich ubohost a nízkost jen o kousíček vzdálená našim životům.
Skrze jejich duševní bídu a nemohoucnost se vymanit ze svých rolí jsou i přes obrovskou autorskou hyperbolu oba hrdinové reální, živí a snad i politováníhodní. Odrážejí i stav světa a v něčem jsou právě Medešiho prózy nejvíce realistickým obrazem dneška. Paradoxně? Opět se vracíme k baroku – nízké a vysoké, vznešené i hrubozrnné, vše souvisí s tím druhým a uvědoměním si růzností docházíme k vyváženosti celku.
Metoda Medeši
Vrátím-li se k prvotní otázce, co na Vilkovii a na Medešiho psaní funguje a okouzluje, tak to není provokace a vyměšování (celkové setrvávání ve fázi anální fixace je spíš sousto pro psychoanalytika), ale schopnost skrz takovou nadsázku pojmenovat typy dnešní existence.
Ovšem Vilkovia také ukazuje, že ani nadsázku nelze natahovat do nekonečna, protože se vyčerpává a přestává fungovat. Anebo naopak – funguje autorovi tak dokonale, že už ji neopustí nikdy a bude stále přidávat a vrstvit podobné texty. Vytvořením „metody Medeši“ pak na dlouhé časy vystačí se stejným modelem, ale zároveň musí počítat i se stále stejným konstatováním čtenářů i recenzentů.
Michal Jareš (1973)
Český básnik a literárny vedec. Pôsobí v Ústave pre českú literatúru AV ČR v Prahe. V rokoch 2013 a 2020 bol porotcom Ceny Anasoft litera.
Ivan Medeši. Zdroj foto: Anasoft litera
