Vyhľadávanie
Erik Jakub Groch: Druhá naivita
Kordíky: Skalná ruža, 2020
Napětí mezi viděným a napsaným, mezi obrazem (v mysli) a slovem (na papíře) zakládá básnickou výpověď Erika Grocha v sbírce Druhá naivita, kterou v obohacené reedici vydalo nakladatelství Skalná ruža.
Úžas nad stvořením, prožívaný jako způsob poznávání Boha, jeho záměrů a mohoucnosti, které se nelze než kořit, provází poezii spirituálních básníků. Totiž básníků, kteří nereplikují křesťanská dogmata, neomílají plytká naučení o otrocké morálce, ale zpřítomňují okamžiky lidského prozření.
Je dobře, že je ztracen
V eseji První Blahoslavenství (1940) rozvinul Vladimír Vokolek smělý kontrapunkt básníka a „němáka“, onoho blahoslaveného chudého duchem. Básník umí číst a psát a svou řečí se vzdaluje skutečnosti, kterou „negramotný blbeček“ vnímá, vidí takovou, jaká je. Básník se nemůže vrátit k prvnímu vědomí nemluvňat a chudých duchem, je nucen žít „jaksi jenom v této nemožnosti, či možnosti přiblížit se jen (pokud je to možno) uvědomění své původní existence. Tato nemožnost či relativní možnost jest existencí básníka. V tom spočívá jeho sláva i bída. Běda, pokládá-li se za ‚něco‘, neboť je ‚ničím‘. Je ztracen a je dobře, že je ztracen a že si to uvědomuje, neboť v tomto okamžiku se nalézá a jenom takto se nalézá (že jest ‚ničím‘). Miluje své umění, neboť je jeho životem, ale pohrdá i svým uměním, neboť je náhražkou jeho života.“
Druhé, autorem revidované vydání básnické sbírky Erika Jakuba Grocha Druhá naivita (2020; poprvé 2005) je variací shora uvedené myšlenky Vladimíra Vokolka a po svém způsobu ji též realizuje. Napětí mezi viděným a napsaným, mezi obrazem (v mysli) a slovem (na papíře) zakládá Grochovu básnickou výpověď ve všech šesti tematicky provázaných oddílech sbírky.
Až za hranice hmatatelného světa
Vstupní oddíl o jediné básni sbírku otevírá podobenstvím o člověku, který postrádá (sebe)reflexi, a právě proto postupuje na své cestě dál, až za hranice hmatatelného světa. Nepřemýšlí, nezná příčiny svého konání – koná, aniž o tom uvažuje nebo mluví, na rozdíl od samolibých andělů, které potkává.
Tentýž předpoklad provází mluvčí i aktéry prakticky všech Grochových básní: mají-li něco pozorovat a poznat, musí zapomenout na sebe i na lidskou perspektivu příčin a následků, účelů a teorií.
Grochův odpor proti racionalitě a strukturovanému, diskurzivnímu poznávání skutečnosti je zřejmý, ale neprodlévá u něj ani jej zvlášť nezdůrazňuje, jako to s oblibou činí básníci zaujatí proti osvícenskému sebeurčení člověka rozumem a jeho důsledkům. Grochovi lze jeho františkánskou perspektivu lépe věřit, jeho výpověď je mnohem inspirativnější a ve své oproštěnosti důsažnější.
Jako lidé 21. století se o ztracenou naivitu můžeme jen pokoušet. Vynakládáme úsilí, abychom si perspektivu prostých a vidoucích, je-li to vůbec možné, přiblížili. Problém je v tom, že je to úsilí a důmysl, napření vůle, zvážení možností, tedy činnost vědomá, která předpokládá účast rozumu. Groch chce postupovat jinak. Jeho „metodu“ naznačuje báseň „To“, která nás ponouká, abychom přestali uvažovat v pojmech a vnímali skutečnost jako kontinuum stvoření: „Pozerám sa na stôl pod lakťami. / Nie je to pole, ani tráva / šumiaca inými jazykmi. / Je to stôl, z dreva, zo stromu, / z usínajúcej hviezdy, z ničoho. / Nechápem to a vonia to.“ (s. 22).
Úžas je jedinou reakcí, která velikost objevu sounáležitosti veškerého stvoření oceňuje. A je jen logické, že stvoření reprezentuje v Grochově sbírce nejčastěji příroda, ve které básník nachází nejvyšší, nejryzejší koncentraci nevědomých, živelných projevů života.
Ubránit se básní...
Znovudosažení naivity je o to lákavější, když si člověk uvědomí, že už jednou naivní byl a že mu tak bylo podle všech předpokladů dobře. Podobná úvaha zřejmě přiměla Grocha, aby do sbírky namísto portrétu zasloužilého básníka, kterým je, vložil fotografii osmiletého chlapce, kterým kdysi byl. Ve sněhobílém tričku, s rukama svěšenýma u pasu hledí tu před sebe nevinně, ale dychtivě tvor, jemuž se v očích zračí kýžená naivita. Takový básník byl a takovým chce zase být. Kdyby naivním tenkrát být nepřestal, sotva by jím mohl zase chtít být. Poezie mu v tom pomáhá. Poezie jako prostor prožívání sounáležitosti, jako prostor vděčnosti a projevu vlastní existence.
Ale nebyl by to člověk, kdyby s ním nešlo úskalí. Jsme v řeči, a tak nám stále hrozí, že i nemetodický záměr se stane metodou. I básník, který chtěl pozorovat a vidět, nakonec mluví. A když mluví, může i kázat: „Nech vidíme, čo nevieme vysloviť.“ (s. 57). Před každou novou mystikou, která se rozvine v novou sofistiku, je snad možné ubránit se básní.
Martin Lukáš (1985)
Literárny kritik a historik, pôsobí v Ústave pre českú literatúru AV ČR. Pravidelne publikuje v kultúrnom dvojtýždenníku A2.
