Vyhľadávanie
S Tomášom Janovicom v SÚP (Súkromnom ústave pamäti)
Môj SÚP (Súkromný ústav pamäti) vznikol oveľa skôr ako ÚPN (Ústav pamäti národa). Už roky rokúce si vystrihujem recenzie, rozhovory a iné dokumenty o spisovateľoch, ktorí sú mojou srdcovou záležitosťou. A vkladám ich (nie spisovateľov, ale tie recenzie, rozhovory atď.) do príslušnej knižky. Takže vždy, keď siahnem po knihe-srdcovke, vraciam sa aj k dokumentom. V týchto dňoch som vytiahol z knižnice kurzívky Jana Skácela Jedenáctý bílý kůň (1966) a z knižky vypadla táto nádhera:
,,O slavíčkovi jsem už kdysi kurzívku napsal. Tahle je o kanárovi a ještě k tomu vánoční. Můj přítel Ludvík Kundera, který je básníkem, koupil předloni takového ptáka svému synovi na Ježíška. Protože jsem Honzíčkův kmotr, tak jsem šel na kontrolu. Ludvíkovi není co věřit. Kdysi byl nadrealista a kdoví, zda nepřinesl domů místo kanára papouška. Byl to však doopravdy kanár. Byl žlutý a nezávadný.
Tak jsme si sedli s Ludvíkem ve světnici na gauč a poslouchali kanára. Ludvík mi důvěrně sdělil, že s kanáry je to stejné jako s básníky. Když se jim sype moc, přestanou zpívat. Ludvík vyprávěl šeptem a kanárek k tomu pilně prozpěvoval nahlas. Byl na tom zřejmě právě tak akorát.
Dosti mně udivilo, když mi Ludvík sdělil, jaké měl potíže, než sehnal pro kanára klec. Tento úzký profil jsem neznal. Ale je v Brně obchod, kde ptačí klece občas na skladě mají. Dokonce dvojí výroby: německé a české. Německé jsou solidnější, ale Ludvík Kundera se z vrozeného jemnocitu rozhodl pro klec z tuzemského drátu.
Napadaly nás všelijaké myšlenky. Kolem zpěvu a klece. Třeba to, že když je kanár pořád zavřený v kleci, musí kakat do vlastního hnízda. Ať chce nebo nechce.
Ale bylo nám sympatické, že kanárek odmítá zpívat ve tmě. Když přehodíte přes klec šátek, pták zmlkne. Tohoto způsobu tmářství se užívá ve všech rodinách, které vlastní kanárky. A to tenkrát, když zpěv se stává obtížným.
Rovněž jsme si s Ludvíkem Kunderou lámali hlavu nad tím, zda kanár zpívá z radosti, nebo ze žalu. Tohle jsme však nevyřešili. Je to náramně těžká otázka.
Ale zato jsme chápali, že jednou za čas je nutno kanárkovi ostříhat drápky. Ani jsme to tak nechápali, jako znali.
* * *
Tak tohle je moje kurzívka o kanárkovi. Zatím ještě nikde nevyšla. Všechny redakce ji vrátili se zdvořilými omluvami. Šéfredaktoři mně napsali, že čtenáři by si tu kurzívku mohli vykládat jinak. Zajímalo by mne jak.
Velice jsem proto uvítal výzvu Kultúrneho života, abych pro tento týdeník napsal vánoční kurzívku. Protože Vánoce jsou svátky lidí dobré vůle a důvěry, reklamuji trochu té důvěry také pro sebe.
Aspoň o Vánocích, svátcích míru, měli by lidé věřit svým bližním a kanárům, že to myslí tak a ne jinak.“
Keď ste si prečítali túto Skácelovu kurzívku z konca 60. rokov (netrúfol som si ju preložiť), iste sa nečudujete, že som ju zaradil do svojho SÚP-u. Kurzívka nevyšla ani v Kultúrnom živote, cenzúra ju aj stade vyhodila a Kornel Földvári mi ju vystrihol z korektúr. (Kornel, ešte raz vďaka!) Ponúkol som vám ju práve teraz, v horúcom lete, zámerne. Aby sme nezabudli na mrazivú cenzúrnu zimu. Žiaľ, SÚP (Súkromný ústav pamäti) sa v našich hlavách len horko-ťažko udomácňuje...
