Skácelův stoletý stín

Siedmeho februára sme si pripomenuli sto rokov od narodenia veľkého moravského básnika, ktorý v bývalom Československu ovplyvnil nejednu generáciu poetov medzi mestami Aš a Čierna nad Tisou. 

Básníka Jana Skácela (1922 – 1989) charakterizuje napořád jeho ryzí moravské (a zde dodejme, že lokálně brněnské) psaní, plné málo-mluvení, folklóru, rouhání, gnóm někdy až nejasně nesrozumitelných, stejně jako gest, patosu, chlapství, vína, mudrování… ale také plné odvahy, rozumu, pokory před formou nebo specifické těžkotonážní zádumčivosti.

Čím a kdo je Skácel dnes, po sto letech? Básníkem, ikonou, klasikem, kterého je třeba neustále zkoušet? Vším. A zároveň autorem, který dodnes budí řadu otázek, jdoucích na tělo: každý sám za sebe si musí svého Skácela najít, prožít, pojmenovat.

Nálepka naprosto nespravedlivá

Mám za to, že Jan Skácel je básníkem (a dodejme, že též sympatickým miniaturistou ve fejetonech) dnes spíše generačním, i když leckdy má na bedrech službu jistého otvírače dveří do poezie. Zejména v česky psané poezii, v tradici řekněme erbenovské, seifertovské, ortenovské i halasovské.

Skácel bývá jedním z prvních autorů, které v pubertě a těsně po ní čtenáři objevují s něhou a láskou, okouzluje je, protože je tu básník v řeči a významech mistrovsky pevný a jasný. Ovšem leckdy se na tyto prvotní zdroje a „uvaděče“ do světa veršů dívá po jistém dospění skrze prsty. Právě autoři jako Skácel nebo Seifert se pak berou posléze jako ti básníci trochu líbiví a svým způsobem „jednodušší“, nekomplikovaní. Básníci, které „trápí trochu něco jiného“ než pozdějšího adepta poetického světa.

Je to samozřejmě nálepka naprosto nespravedlivá, bohužel ale dost často potvrzovaná: přidáme-li k tomu věčný a legračně hloupý zápas mezi skřípavostí a méličností, jakou si česká a moravskoslezská poezie prochází roky roků, je na světě dlouhodobý rozpor ve vnímání a čtení Skácela. Respektive se nám tu ztrácí básník a vychází najevo rozdíly světů tradic a moderny. Co tedy zbylo z básníka?

Složité životní peripetie

Jan Skácel si za svůj život prošel různými peripetiemi, které zásadně ovlivňují jeho dílo. Vedle válečného totálního nasazení ve Wiener Neustadtu nebo v betonárce v Ebensee je to i poválečný vstup do KSČ, zmaření vydání debutu na konci čtyřicátých let a pozdní prvotina v roce 1957 (Kolik příležitostí má růže). Stejně tak dosti tvrdý nástup normalizace, zákazy, zmařené vydání sbírky Stracholam na počátku sedmdesátých let a pomalý a postupný návrat do literatury až v roce 1981.

Normalizace se na Skácelově životě podepsala maximálně: šéfredaktorství Hosta do domu skončilo zrušením časopisu a náhle živořící básník zůstával s věrnou manželkou (přičemž dodejme, že Božena Skácelová byla první ženou Skácelova básnického druha, Oldřicha Mikuláška) v uzavřeném a málokdy prodyšném světě československé posrpnové reality. Navíc byl v té době básník nejen sledován estébáky a provokován řadou nepřejících spoluobčanů, ale též se na něm podepisovala prohlubující se skepse.

Z vydané korespondence s Jiřím Friedem je evidentní únava ze znormalizovaného světa, která se prohlubuje i díky nemocem a obstrukcím v publikování veršů. A zároveň i z toho, co přichází a podepisuje se v lidech po dvaceti letech v husákovském bezčasí bez morálky.

Sám ze sebe a pokaždé po svém

Skácelovo dílo je už navždy rozpoznatelné podle pár řádků. Všechna ta jeho ticha, lítosti, smrti i sněhy, všechny ty místy subtilní zámlky, divná časová nečasovost. Ta některá až protivně vlezlá slova nově vzniklá, zádumčivost jambů, která někdy přeběhne do spíše ekvilibristiky než do významu. Ale nad tím mistrně zvládnutý rým, který se už v době Skácelova pozdního díla stává spíše popelkou, reziduem z někdejších časů, které je třeba překonávat.

Ostatně, málo autorů u vázaného verše zůstává tak trvale, jako to vydržel právě Skácel, aniž by nastal pocit vyprázdnění a machy (neumelecky, šablónovito, ale technicky zručne zvládnutie diela – pozn. red.).

Přesto je tento velký moravský básník dlouhodobě milován, čten a ukazován jako jeden z básníků podstatných pro dvacáté století. A při tom se generačně vymyká všem uskupením, nepatří ani k žádné škole, roste sám ze sebe, z tradice a pokaždé po svém.

Je až dojemné, kolik má Skácel zastánců jako odpůrců. Budí emoce na různých frontách, aby nakonec promlouval přes zhudebněné verše i skrz připomínku v Kunderově nedávno konečně přeloženém románu Nevědění. Není básníkem provokujícího gesta, ale provokuje posléze už tím, zda jste nebo nejste skácelovským čtenářem.

Stále emoce budící autor

Po tom všem, co ze Skácela zůstává, co o něm bylo řečeno a kolik hádek a lásky nad ním a jeho dílem bylo proneseno, je vlastně až paradoxní, že dodnes nemáme kompletní sebrané dílo: jsou samozřejmě dostupné svazky souborů knižně vydaných básní (připravené velmi pěkně Jiřím Opelíkem, Skácelovým dvorním vykladačem), ale vedle toho dosud pořádně neznáme Skácela raného (dodejme, že v mnohém budovatelského, ale zároveň určujícího pro sbírky, které vychází až na konci padesátých let). Zato však existuje do dnešního dne množství nejrůznějších výborů, které udržují Skácela pořád v pomyslné špičce poválečné poezie.

Zda je v ní právem nebo neprávem je vedlejší – už to, že po více jak třiceti letech od básníkovy smrti je autorem živým, čteným a emoce budícím, vypovídá o všem.   Michal Jareš

Michal Jareš (1973)

Český básnik, literárny historik, kritik, publicista a editor.  Pracuje v Ústave pre českú literatúru AV ČR. 

Zdroj foto: archív Host

Hejna

Nebude pokoj, dokud neodletí

divoké husy.

Zas k jihu táhnou hejna.

Nebude pokoj, dokud neodletí.

Táhnou jak osud.

Už zase táhnou hejna.

Jan Skácel (zo zbierky Smuténka, 1965)