Spolu

Básnířka je neopakovatelná v komponování knihy. Jako kdyby to dílo bylo průsvitné - prihovára sa Petr Borkovec Márii Ferenčuhovej.

 

Kniha Černozem Márii Ferenčuhové je pojednáním o vzniku hvězd i záznamem živoření fíkovníku na knihovničce s francouzskými filozofy. Vůbec: platí pro ni, zdá se, úplně všechno. Je úzkostlivá i drzá, hypnotická i střízlivá, meditativní i roztržitá, individuální i všeobjímající, intimní a veřejná. Básnířka píše mrazivě i hřejivě, fantasticky i realisticky. Vrší se paradoxy a všichni mají pravdu: krátká anotace, delší anotace i Tallo. Autorka napsala něco láskyplného i chladného jak ocel. Stvořila Konec i Začátek. Zveršovala apokalypsu i svítání. Hawking. Eliot. Černozem byla vždycky knihou „dávno hotovou i definitivně neukončitelnou“.

Co dělat? Najít si v té černé hlíně něco, co vzápětí nenabízí pravý opak, který je také platný, řekl jsem si. Vytáhnout z černé zeminy něco, o čem autorka neví, nechce vědět, co nemá pod kontrolou, nemůže mít.

Ferenčuhová je ve své podstatě básnířka detailů a drobností. Tak ustrojena, že se neobejde bez skromné, přehledné domácnosti nebo velmi malé zahrady, o níž má perfektní, obsedantně dokonalý přehled. Taková je její laboratoř. Tady se pracuje: pozoruje, zkouší. Je systematická, pořádná a do pořádku a přehlednosti hluboce zamilovaná. Nemůže si pomoct! A přestože vnímá, že její dokonalá zahrada, záhon, květináč se vůbec ničím a už dlouho nepodobají okolí, s posedlostí kypří čtverec země, sází rostliny a oštipuje listy, jako kdyby všechno na světě bylo v pořádku a mělo k její zahrádce vztah. Ale dávno nemá.

Jsme v osamělém remízku, kde ještě vyplašíme zajíce a bažanta a oddáme se jejich divokým zvukům a přirozeným pohybům, tak málo nám stačí k obraznosti a štěstí – ale i tohle je už jenom iluze, děsivý zbytek v krajině konce. Nacházíme se v pětiminutových krásných skanzenech, protože víc času nezbývá. Ferenčuhová to samozřejmě ví (nevím, jestli vidí), ale to vědomí je u ní prostě mělčí než vědomí dokonale uspořádané zahrady, kterou je třeba zachovávat. Proto z jejích básní vždycky táhne živelná úzkost, která nemá protiklad. Úzkost, proti níž není co postavit. Úzkost přirozená, věcná.

Básnířka je neopakovatelná v komponování knihy. Jako kdyby to dílo bylo průsvitné. Při opakovaném čtení začneme vnímat vertikálně, čteme verše i celé básně, které jdou skrz. Občas jsme si jistí, že některé básně jsou glosami k jiným. Ale při dalším čtení se jejich pozice vymění. Motivy se v knize často vracejí a ověřují v nových kontextech (vydat se například Černozemí pouze po slovech kůže a pleť, znamená fascinující dobrodružství a dojem, že jsme uviděli předsmrtný sestřih vlastního života). Celá sbírka se zároveň nese ve zřetelném pravidelném rytmu vydechování a nadechování, uvolnění je rytmicky střídáno obavou, jasnost je vzápětí zakalována. Ferenčuhová je pokud se týká kompozice skutečně božsky inspirovaný vynálezce. Jako Leonardo nebo chobotnice.

Zemřít s Máriou Ferenčuhovou. Černozem vyvolává, na co jsem – pokud se týká její poezie – vždycky pomýšlel. Ačkoli „konec vždycky září“, nevstanu, nevrátím se do oběhu, žádný koloběh. Nic takového nechci, když čtu její básně. Když je čtu, přeju si, aby mě básnířka doprovodila, položila na mě ruce a kolena, nežli ztichnu. Zář Marie Ferenčuhové je září účasti, doprovázení ke konci. Mívám závrať, když si prohlížím její obrazy těl přimknutých k sobě v oněch okamžicích „jako novorozenci“. Verše o dotýkajících se dlaních, které se jedna druhé začínají podobat. Když si v duchu opakuju její neopakovatelně laskavou a zdrženlivou řeč, která se přibližuje k té mé a pak se zas odtahuje, přibližuje a odtahuje, přibližuje.

Zahradnice, vynálezce, vyprovázející sestra.

 

Petr Borkovec (1970) je český básnik, prekladateľ a publicista. Knižne publikoval v Rakúsku a Taliansku.

 

 Foto archív P. B. / Fra