Slovenský básník to nemá po Válkovi a Rúfusovi
vůbec jednoduché; poezie se na školách všech
stupňů učí mizerně, pokud vůbec; čtou ji většinou
jen další básníci... Nějakou chvíli se mi zdálo, že
slovenská poezie vznikající po roce 1945 má pořád
rozdané domino a hraje hru na srozumitelnou a ne-
srozumitelnou, na černou a bílou. Můžete vyznávat
Stacha, hádat se s Macsovszkým, mlčet s Jurolekem,
zpívat si blues s Bendzákem, čarovat s Habajem,
nerozumět Laučíkovi, rozumět Feldekovi, toulat
se s Milčákem... prostě nahoru a dolů. Ale nad tím
vším je jen pár jmen, která byste měli znát, když
se vás někdo zeptá na to, co je to slovenská poezie
nové doby. V té generaci debutantů z šedesátých let
jsou to vedle Miroslava Válka zcela jistě Ján Ondruš,
Ivan Štrpka, Jozef Mihalkovič a – Štefan Strážay.
Strážay, narozený 10. novembra 1940 v Igramu, je
slovenský básník, který se zdá být ve svém psaném
výrazu až přímočaře jednoduchý a nekonfl iktní: ty
zdánlivé banality a zachycené obrazy skutečnosti...
Ale nemylme se, Strážay je každým okamžikem ori-
ginální, i když už od roku 1992 a sbírky Interiér poezii
nepíše a chápe své dílo jako uzavřené. V dnešní době,
kdy máte neustále puzení ihned cokoliv publikovat,
je jeho postoj neuvěřitelně očistný. Málo kdo z uměl-
ců dokázal říct sám sobě dost a přestat tvořit: za
všechny mne napadá třeba režisér František Vláčil.
V letech 2008 (kdy jsem si svazek víceméně vy-
myslel a navrhl ho ediční radě) až 2011 (kdy vyšel)
jsem mohl být jako editor u toho, když v Knižnici
slovenskej literatúry vznikalo Strážayovo více-
méně kompletní Básnické dielo (Kalligram). Strá-
vit tolik hodin s přepisem, čtením, editováním
i porovnáváním různých verzí znamenalo zažít si
Strážaye se vším všudy. Pochopit jeho velikost už
třeba v tom, jak dovede přesně rytmizovat, i když
nepoužívá rýmy. Tenhle původně středoškolský
učitel a posléze celoživotní redaktor (ve Slovenských
pohľadoch a pak hlavně ve Slovenském spisovateli)
vydal v rozmezí let 1966 až 1992 dvanáct básnických
sbírek. Obrovským darem je básníkova sdílnost,
srozumitelnost. Když napíše: „Prídeš uprostred zimy
/ do mrazivého bytu / (tri mesiace si tam nebol), / prach
sedí na okne, / pustíš vodu, ide, studená, / žiari plyn,
/ chladné sú podušky, / šálky, obločné sklá; kvety /
zhnedli na tabak, / pozažíhaš svetlo / v studenom byte,
ale / aj tak je zima“, rozumíme mu, vidíme věci, ale
zároveň cítíme smutek i chlad, působí na nás i časo-
vost. Autorova narůstající skepse je v jeho básních
vyvažována drobnými radostmi, ale i ty postupem
mizí, zůstává osamocený člověk ve světě, který je
všude kolem, ale jemuž porozumět je těžké. Jen je
podstatné mu nepodléhat a každou chvíli mu být
rovnocenným partnerem.
Věřím, že objevovat Strážayovu poezii je pořád
zajímavé (nejen pro zahraniční čtenáře) a inspira-
tivní. Což ostatně potvrzuje jedna z básní, která
vznikla v době mého čtení Štefana Strážaye. Proč
mu ji tedy nevěnovat:
* * *
Š. Strážayovi
Záňadří říjnových dnů
Okupují padlé břízy
Před nejfádnější krajinkou
Nejsi schopen rozhodnout se
Jestli žiješ ještě líc
Nebo už rub sebe sama
