Stodoliště
Ačkoli jsou Turčianské Teplice hodně staré lázně a bylo o nich napsáno několik dlouhých elegií, nemám z nich dobrý pocit. Je mi smutno – ale do elegie by se mi nechtělo. Spíš bych zašel za nějakým raperem, udělal mu komentovanou prohlídku a nechal ho, aby Teplicím pořádně zatopil.

Připadá mi, že lázně a jejich manažeři si tady dělají, co chtějí: zbourali secesní koupaliště a postavili aquapark, kácejí stromy, zabavili kus krásného parku a oplotili ho (přejdeš lávku přes potok a na druhé straně narazíš na pletivo, fuj!), vitráž v průčelí jednoho z lázeňských hotelů zabalili do plexiskla a nad to napsali Royal Palace. Večer řve z lázeňských domů Michal David a Dalibor Janda (pouští Dj Pavlík) a vyhrávají kapely, které by dělaly čest československé lidové televizi Šlágr. Některé taky nejspíš dělají. A dál: poblíž lázeňského bulváru stojí tři supermarkety (čtvrtý je schovaný kousek stranou), nové restaurace a penziony jsou neobyčejně hnusné a jmenují se tak, aby do kraje vhodně zapadly: Frizzante a Anesis. Odér Itálie, chutě Řecka: a jsme znovu u Šlágru. V rodném domě Mikuláše Galandy nevisí žádné Galandovy obrazy a vystavují tu třeba studenti Studia pro dospělé z místní ZUŠ-ky. Nové obchodní centrum Kocka sestává z jedné drogerie, jednoho tabáku a obrovského vietnamského tržiště, které zabírá celé patro. A tak dál.

Kolem Turčianských Teplic je ale všechno nádherné: vesnice, doliny, hory, lesy, révaiovská stromořadí, meandrující potoky. Já a moje žena dnes nepůjdeme daleko. Hned za Teplicemi, v Dolní Štubni je místo, kterému říkáme (našli jsme si to) stodoliště. Dlouhá, velice dlouhá řada stodol obrácených k táhlým úzkým polím, za nimiž už je jen klesající slunce.

Skoro každý má nějakou zkušenost se starou stodolou, skoro každému se líbí stodolní štíty s prkny poskládanými různými směry. A všechny ty staré rozličně tvarované otvory, otvůrky a škvíry (větrací, zásobovací, pro zvířata a co já vím, nač ještě) ve vyšisovaných prknech. Podivné zárubně, věšáky, výstupky, ohmatané petlice, pukliny. Skoro každý si někdy povšiml, že staré stodoly mají obličeje a dělají obličeje. Skoro každý má také rád kámen, který k tomu letitému dřevu patří, kamenné podezdívky, zídky, překlady a prahy. Skoro každý.

„To se teda pleteš,“ říká moje žena. „Skoro nikdo si toho nevšímá. Natož, aby to měl rád. Vyfoť si to, než to zbouraj!“

„To se pleteš,“ odpovídám. „Když člověk vidí strom, nad kterým z nějakýho důvodu visí otázka, jestli skácet, nebo neskácet, jako první si pomyslí neskácet. Vlastně ani nemusí myslet!“

„Jako první si řekne, že skácet – a taky to vzápětí udělá,“ říká moje žena.

„Jo, tomu říkám víra v lidský rod!“

Jdeme po tvrdé cestě mezi stodolami a poli. Ona jde tím, co už téměř není, a ukládá si to do hloubky, kam příliš dobře nevidím. Skoro se bojím toho, jak temně dovede taková místa milovat. Já se procházím tím, co zatím nekončí, co ještě vydrží – lehkovážný, hlučný a povrchní. A pak si sedáme u jedněch vrat (jsou pootevřená a za nimi je vidět rozlehlý, světlem nakrájený prázdný prostor), sedáme si spolu do stodoliště, do několika různých stodolišť, do řečí o nich, do toho všeho. Už nemluvíme.
 
Petr Borkovec