Vyhľadávanie
V Bánské Štiavnici bývá koncem léta k vidění hodně básníků. Motají se
sem a tam památnými kopcovitými ulicemi, posedávají v kavárnách
s divnými názvy, někteří se jdou vykoupat do tajchu, jiní zalézají s průvod-
cem do štoly. Mluví různými jazyky, ale když je posloucháte zdálky a trochu
nepozorně, zdá se vám, že mezi sebou promlouvají francouzsky. Ve městě je
pěkně, kolem poledne to vypadá, že léto nikdy neskončí. Vchody do otevře-
ných kostelů a podsaditých renesančních domů jsou přesvícené, stíny sálají,
dlažby se lesknou jako ryby – a z průjezdů a od oltářů táhne vůně dřeva silná
jako orientální parfém. Malá Itálie, hornická Toskána – lepší už je snad jenom
nedaleká Kremnica, která na šikmém náměstí připomíná něco mezi Florencií
a velkou pokaženou středočeskou vesnicí. Kremnica je lepší proto, že je, na
rozdíl od Štiavnice, doposud ve skrytu, nevykopaný poklad – v Kremnici
nejsou kavárny s prapodivnými názvy a ještě divnějším nábytkem, jsou tam
lepší ceny, míň nařvaných chlápků v polo tričkách se zdviženým límcem
a koncem léta se tam chválabohu nepotácejí básníci hovořící francouzsky
a nesnídají na hotelových terasách. V Kremnici taky nemají Dom Maríny: to je
rozšafný štiavnický dům, na vypjatém historickém místě, zrovna se opravuje
a lešení je pokryto průsvitnou látkou, na níž je vyobrazen Andrej Sládkovič
se svou láskou těsně před polibkem (který se možná nevydaří, protože oba
mají nestvůrné a tak nějak si podobné nosy, které pro nejbližší vteřiny nevěstí
vůbec nic dobrého). Pod nosy je umným písmem zdobně vyvedeno, že Andrej
je slovenský Romeo a Marína Pišlová slovenská Julie a že to rozhodně stojí za
zamyšlení (to tam napsáno není, ale za zamyšlení to stojí.
Čtrnáctý ročník Capalestu (Cap à l´Est, festivalu evropské poezie, divadla
a hudby, se tu konal od 11. do 20. srpna, ale já tu byl jen osmnáctého a deva-
tenáctého: zpráva tudíž bude vypadat podle toho. Básníci se sešli osmnáctého
ve tři, a četli jeden přes druhého, každý ve svém jazyce. Bylo jich asi deset,
a tak vznikl dlouhý, docela pěkný zmatek: jeden básník měl rád moře, druhý
anděly, jednu básnířku zajímal vztah mezi mužem a ženou a bylo vidět, že se
nehodlá podřizovat, dalším dvěma jsem nerozuměl ani slovo, jiný četl prózu,
další se vyznával z lásky k Štiavnici, někdo vzpomínal, a tak dále, a tak dále.
Trávil jsem to čtení pozorováním sklepení, v němž se konalo: sluj jménem
Libresso je něco mezi kostelem, mučírnou, kulisou historického fi lmu (Markéta
Lazarová třeba) a vinárenskou zašívárnou ze sedmdesátých let, v níž se řeší
paralelní vztahy. Přítmí, samé trámy, do nichž byly vpáčeny nějaké radlice
a rádla a kusy oradel, zima; posluchači seděli na kostelních lavicích (dobrá
řezbářská práce) a za básníky, za pódiem, stálo průčelí jakési prosklené chaty,
v níž se (snil jsem) mohlo dít naprosto cokoli. Když básnířka Eva Tomkuliaková
četla rázné verše o sumčím (asi) mase, proměnila se chata v rybářský domek
u jezera. Po spletitém čtení jsme s prozaičkou a básnířkou Rút Lichnerovou
zůstali na vnitřním dvorku (kamenné zdi, břečťan a popínavé růže): ta krásná
žena byla důvěrná i odtažitá, trousila vtipné a hořké poznámky o mužích a já
si znovu připomenul, čím se slovenské spisovatelky na autorských čteních
liší od těch českých. Jsou sdílnější, otevřenější, zacházejí do podrobností i in-
timností – ale ta zřejmá touha posluchače zasáhnout, „promluvit mu dovnitř,“
spojená se zvláštní elegancí a rezervovaností (v řeči, v pohybech, v pohledech)
způsobují, že jejich odvážné komentáře nepůsobí upovídaně a nepatřičně.
Když paní Rút odešla, nezvedl jsem se a zůstal v těch zemanských kulisách až
do večera (krátký rozhovor s šenkýřkou, která mi řekla, že Libresso otevřela
jen a jen kvůli básníkům; jinak je zavřené) a pak odešel do Starého zámku na
koncert. Zpěvačka Lucia Šoralová na nádvoří řekla, že prší a že neví, co má
dělat. Pak zazpívala první píseň, po ní řekla, že už ví, co má dělat, že zpívat
v dešti nebude, ale uvnitř ano. Někdo z diváků řekl, že déšť nevadí, Lucia
řekla, že je to nebezpečné a že jejím dětem by pravděpodobně vadilo, kdyby
se jí něco stalo. Pak už nikdo nic nenamítal a všechno se pečlivě stěhovalo do
zámeckých komnat. Já se při tom stěhování ztratil. Koncert prý byl báječný.
Druhý den jsem v Libressu poslouchal básně čtyř básnířek (slovenských,
bulharské a francouzské). Zpráva ze čtení zní takto: Když autorka a herečka
Anna Ondrejková řekla, že už jen píše, protože „kdo má práci pro stárnoucí
herečky?“, a pronesla to neúprosně i nervózně, myslel jsem, že lepší verš už
na tomhle čtení nezazní. Nebyla to pravda, ale stejně jsem celou dobu myslel
na Annu Ondrejkovou, na to, že si vytvořila „jeviště v sobě, vnitřní divadlo“
a tahle scéna potřebuje repertoár, a tím jsou její verše. Bylo to mimořádně
silné (ale museli byste to vidět). Miroslava Vallová, která všechna festivalová
čtení moderuje a překládá do francouzštiny, rozhovor s autorkami vedla jakoby
mimochodem, netlačila na pilu a udávala zvláštní pomalé, ale plynoucí tempo.
Dělá to tak vždycky, jak vím – a všechna čtení a debaty Capalestu nesou její klid-
nou stopu. V Art Café později odpoledne předčítal Rudolf Jurolek (francouzský
básník Guy Goff ette, který měl číst s ním, bohužel onemocněl a nepřijel), událost
se konala venku a českým básníkům Petru Halmayovi a Jonáši Hájkovi, kteří
byli v publiku, se líbily Rudolfovy málomluvné básně a kratičké prózy plné
povětří, které se otírá o křehká slova a občas se překvapeně zarazí o verš,
jaký si může dovolit málokdo. „Ještě stále jsem schopen vidět krásu,“ například.
Večer se na zámku odbývalo inscenované čtení Claudelovy Výměny. Po-
slouchal jsem ten opulentní text, nežli mi někdo do ucha zašeptal, že dnes
jsou ve Štiavnici obě sestry Vašáryovy a že právě večeřejí na terase svého
domu. Vyrazil jsem ze zámku a dvě hodiny hledal oslnivou terasu, na které
cinkají příbory. Věděl jsem přesně, jaká má být, kde se nachází, jak jsou
sestry rozesazeny, viděl jsem před sebou i ostatní společnost, a především
vlasy a druhé vlasy a ústa a druhá ústa. Ta terasa byla za každým náro-
žím, v každém svahu – ale nakonec nebyla nikde, nenašel jsem ji. Nenašel.
Místo toho jsem u penzionu Kachelmann potkal – bylo už po půlnoci a ústa
a vlasy dávno dovečeřely – básníka Erika Grocha, který mi ukázal novou
abecedu, kterou vytvořil z písma na slovenských, maďarských a německých
náhrobcích štiavnického hřbitova Frauenberg. Pěkná, řekl jsem mu. Jsem
rád, že se ti líbí, řekl on. A pak jsme až do rána (na zahrádce Kachelman-
na; nechali nás tam) z té abecedy tiskli různá slova: salamander, behač,
Baumgartner, šachtág, Terézia, tajch, Špitaler, Bieber, pratač, Gruner…
Petr Borkovec
7/9/16, Krems an der Donau
