O zbožnosti i šovinizme

Rozhovor Tiny Čornej Sikorovej s Martinom C. Putnom

Český intelektuál a kultúrny historik Martin C. Putna je známy svojou ostrou kritikou imperiálneho šovinizmu, ktorý pri svojej odbornej práci nachádzal v literárnych dielach viacerých ruských autorov, zaradených do kánonu svetovej literatúry. Koncom minulého roka navštívil Bratislavu a v kníhkupectve Artforum osobne predstavil knihu Jiří Langer – Jiří Orten: Modlitby českožidovské, ktorú skoncipoval, zostavil a opatril komentárom.

 

Kniha Modlitby českožidovské je po výbere textov z tvorby Karla Čapka (Skoro modlitby, 2020) a poézii Ivana M. Jirouse (Magorské modlitby, 2021) už vaším tretím zväzkom v Malej edícii klasikov pražského vydavateľstva Biblion. Z akých podnetov vznikla táto zaujímavá edícia? 

Vznikla vlastně z „nouze“, totiž z lockdownu během covidu. Člověk seděl zavřený doma a nemohl nic dělat. A co udělá literát, když musí sedět zavřený doma? Pracuje s tím, co má v knihovně a v hlavě. A já měl v knihovně spisy Karla Čapka a v hlavě svoji starou myšlenku, že Čapek je mylně pokládán za autora, který je vůči náboženství skeptický, a že bych měl jednou ukázat na jeho duchovnost. Je to duchovnost necírkevní, neortodoxní, ale přitom hluboká a pro dnešek aktuální. Tak vznikl svazek první, a k mému podivu a radosti vzbudil veliký ohlas – a to jak ve veřejnosti necírkevní, tak i v té církevní: Vernisáž knihy jsme dělali u pražských dominikánů. A že přišla druhá vlna covidu – přišla i druhá kniha, totiž podobný výběr modliteb z Jirouse, patriarchy českého undergroundu. Ten je sice církevně katolicky velmi ortodoxní, ale zato pohoršlivý svým bohémským životem i svými provokacemi. Ale, jak tvrdím, jsou to provokace toho typu, jaké vyváděli svatí jurodiví. Kniha se opět líbila; a co pro mě bylo podstatné, schválily i obě Jirousovy dcery – obě též pozoruhodné spisovatelky, mimochodem.

Aký bol príbeh vášho uvažovania pri tvorbe aktuálneho zväzku Modlitby českožidovské,  ktorý ste teraz predstavili čitateľom na Slovensku?

...to už mě nakladatel, čili Saša Flek, čili Biblion, pošťuchoval: Uděláš z toho zase triádu? Většina mých knížek totiž tvoří triády – tři svazky České katolické literatury, troje Obrazy z kulturních dějin, tři cédéčka s výkladem o trojím druhu písní. A teď, kdo bude třetí? Magdalena Rutová, která ryla na obálku linoryt Čapka i Jirouse, mě zas pošťuchovala, aby autorkou třetího svazku byla žena. Uvažoval jsem o Alici Masarykové, dceři prezidenta T.G. Masaryka, která byla osobností velmi křesťanskou, velmi protestantskou – mnohem tradičněji než její otec. Jenže u Alice jsem bohužel nenašel dost textů, které by mohly vytvořit skutečnou modlitební knihu. Tak jsem se vydal jiným směrem: Triádu české zbožnosti lze po humanistovi Čapkovi a katolíku Jirousovi dovršit také židovsky. Jenže jsem zase marně hledal jednoho česky píšícího židovského spisovatele, který by měl dostatek modlitebních textů, a tak jsem nakonec spojil dva Jiří: Jiřího Langera, jediného pražského chasida, a Jiřího Ortena, který už tradiční judaismus zcela opustil – ale okupace ho vrátila zpět k jeho kořenům a k biblickým tématům. A jejich modlitby jsem uspořádal podle liturgického roku judaismu a doplnil ukázkami z dalších autorů na „minjan“, onu židovskou modlitební desítku.

V predvečer uvedenia knihy ste boli hosťom Stredoeurópskeho fóra v Bratislave. Vojnovú agresiu, ktorú rozpútala RF voči Ukrajine, ste komentovali z pozície literárneho historika, teológa, verejného intelektuála aj svojou odbornou skúsenosťou z čítania, interpretácie ruskej literatúry. O Dostojevského tvorbe ste opakovane povedali, že je toxická. V čom?

Jednak je plná velkoruského šovinismu, hlásání ruské nadřazenosti a vyvolenosti – a jednak je obraz křesťanství, který se u Dostojevského projevuje, patologický. Život je neštěstí, člověk má trpět a se světem se nic dělat nedá.

Napriek tomu, ako si vysvetľujete, že je Dostojevského dielo stále celosvetovo také príťažlivé? Napríklad, román Bratia Karamazovovci...

Karamazovci, jakož i jiné Dostojevského texty, jsou geniální, když jsou „negativní“, tedy když analyzují temnoty lidské duše. Ale když chtějí být „pozitivní“ – předkládají ono chorobné masochistické pseudokřesťanství. Jenže prostě už se to stalo, že Dostojevskij byl přijat do jakéhosi neoficiálního kánonu světové literatury, o kterém se nepřemýšlí, který se nezpochybňuje, kterému se člověk má prostě obdivovat. „Dostojevskij, aha, to je ta duchovní hloubka“ – to ví i ten, kdo o ruské literatuře a jejím společenském pozadí nic neví. I ten nešťastný papež, který opakuje klišé o ruském humanismu „podle Dostojevského“ – v tomto čase, kdy ti „čtenáři Dostojevského“ vraždí na Ukrajině. Kéž by mluvil o věcech, kterým rozumí. Že je někdo papežem, z toho neplyne, že rozumí všemu – to je další mediální klišé.

Nie je Dostojevskij s jeho zložitým osudom skôr ojedinelý prípad? Alebo sa dá podobne uvažovať aj o tvorbe iných autorov, povedzme spisovateľa 20. storočia – Solženicyna?

Bohužel je to dlouhá tradice, už od Gogola – který je opět v jiných polohách geniální! – až po Solženicyna. Ten býval kdysi mým idolem: Ten, kdo svými knihami o Gulagu pomohl tak zásadně odhalit pravdu o komunistickém režimu! Dlouho jsem si nechtěl připustit, že můj hrdina sám postupně propadá velkoruskému šovinismu. Na sklonku života pak popřel sám sebe, když se poklonil Putinovi – a rozloučil se s čtenáři otevřeně antisemitskou knihou.

Ak hovoríme o ruskej literatúre ako celku, čo by ste odporučili čitateľom z jej bohatej kritickej tradície?

Ano, to je naštěstí ta druhá linie ruské literatury, ta, která nemilosrdně ukazuje odpornou realitu ruské společnosti. Na počátku stojí už osvícenec Radiščev se svým Putováním z Petrohradu do Moskvy – tou knihou, která rozzuřila i „osvícenou“ Kateřinu druhou a zničila autorovi zbytek života. Na prozatímním konci stojí Varlam Šalamov se svými Kolymskými povídkami, které jsou ještě krutějším – a literárně lepším - svědectvím o Gulagu než Solženicynovo Souostroví Gulag. A pak ti autoři dneška, kteří vzdorují putinovské lži a kteří dnes žijí většinou v exilu. Ale současná ruská agrese by měla být především výzvou číst ukrajinskou literaturu a vůbec dekolonizovat ruské impérium v naší mysli. Dost bylo Ruska.

Ste autorom kníh o kultúrnych dejinách americkej, ruskej a stredoeurópskej religiozity. V čom vidíte zdroj nekritickej adorácie svetskej moci zo strany dnešných predstaviteľov ruskej pravoslávnej cirkvi?

Chybějící renesance, reformace, osvícenství, modernita, demokracie. Víra, že byzantské císařství trvá, převtěleno v ruském impériu. Běda jim, Boha zapřeli, vyměnili ho za cara.

Nad akou novou knihou momentálne uvažujete? Čo pripravujete?

Pomalu pokračuji v edici překladů z pozdní antiky, která se jmenuje Poslední Římané. Přeložil jsem pro ni například latinské básníky Prudentia a Ausonia nebo listy mladého Marka Aurelia, pramálo známé – a teď jsem začal překládat texty Juliána Apostaty. Toho, který se od křesťanství odvrátil – ale duchem je možná víc křesťan, než mnoho církevníků jeho doby. Ti měli hubu plnou Pánaboha, ale současně šířili nenávist proti jinak myslícím a neváhali chovat se krutě, nelidsky, nekřesťansky. Bohužel nám to zase připomíná současné církevní dění. Ano, myslím i na to slovenské.

 

Martin C. Putna (1968)

Český literárny historik, kritik, religionista, komparatista, spisovateľ, vysokoškolský profesor. Predmetom jeho záujmu je literatúra v súvislosti s kultúrnymi a duchovnými dejinami – v európskom i svetovom kontexte. Ja autorom kníh Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy, Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity; Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci; Česká katolická literatura (1848-1918), (1918 – 1945), (1945 – 1989); Košíře - mýtické a literární; Václav Havel – Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století; Chvály; Kniha Kraft; My poslední křesťané; Órigenés z Alexandrie; Řecké nebe nad námi aneb Antický košík a i.

Foto: Peter Župník / Stredoeurópske fórum