Tatarkovými základnými pocitmi sú teda osamelosť a úzkosť zoči-voči sebe, zoči-voči Bohu a ako sa ďalej dozvedáme aj zoči-voči svetu. Stratila sa vrastenosť človeka do väčšieho celku – do spoločnosti, národa, ktorá neutralizovala občasné pocity osamelosti a úzkosti človeka a nedovolila, aby sa zo subjektívnych životne motivovaných pocitov zmenili na existenciálne, človeku už akosi dané, a nie iba vyprovokované nepriaznivými vnútornými či vonkajšími okolnosťami.
Milan Hamada
Symbol a súčasne vedúci aktér slovenského disentu sedemdesiatych a osemdesiatych rokov; do vysokej miery mravný príklad protikomunistického vzdoru a intelektuálnej nepoddajnosti. Pravda, kým Tatarka dospel k takému jednoznačnému postoju vo vzťahu k totalitnému systému, prešiel niekoľkými, často protikladnými fázami osobného vývinu, nevynímajúc z neho ani spontánnu, až rozhodne nadšenú službu moci, ktorú v závere života tak hĺbkovo pomáhal povaliť. V tom je jeho cesta typická pre moderného slovenského intelektuála.
Pavol Števček
Dominik Tatarka by jistě dokázal rozebrat naši společnost a vyslovit novou vizi, dát rozhřešení. Ráda bych se podělila se čtenáři o několik nestárnoucích poznatků osobnosti Dominika Tatarky, z nichž můžeme čerpat moudrost a sílu. V prvé řadě jeho nadšené evropanství založené na důkladném poznání jednotlivých národů, jejich charakteru, jazyka, kultury i zdánlivých drobností jako je oblékání žen nebo jídlo. Dále je tu jeho neutuchající zvídavost – ani ve vysokém věku se nestahoval do ulity, ale otevíral se všemu novému a převratnému. Znal Formanovy Vlasy, obdivoval Vlastu Třešňáka, japonskou současnou prózu a toužil znovu pročítat Karla Hynka Máchu. Po penězích netoužil. Měl vskutku ležérní vztah ke všem hmotným statkům. Přesto byl člověkem naprosto svobodným. Všem dnešním vysokým představitelům bych dala za vzor pravost jeho proklamovaných tezí. Mluvil o lásce k přírodě, a tak si najděme v Navrávačkách, jak miloval stromy, kravičky i psy. Byl skvostným zahradníkem. O vztazích v obci, o pevném řádu její existence nejen mluvil a psal, ale hlavně podle nich žil. Měl v sobě vroucnost a smířlivost. Odpouštěl mnoha lidem. Jeho odpuštění nebylo z pohodlnosti nebo nedostatku argumentů. Naopak. Pramenilo z hlubokého filozofického nadhledu.Stále se od něj čemusi učme.
Eva Štolbová
