Vyhľadávanie
Martin Gerboc: Nezvratné básne
Bratislava: Drewo a srd / Vlna 2020
Sbírka Martina Gerboce Nezvratné básne se neustále točí kolem jakéhosi milostného vzplanutí, které je ovšem vytvrzené zbytečnou krutostí.
K poměrně častým, ale opomíjeným nebo dokonce znevažovaným produktům uměleckého světa patří to, když výtvarníci začnou psát. Je to logické a je to důležité – známe desítky deníků (například Paula Kleea i českého sochaře Ladislava Zívra, stejně jako soukromé deníky Ladislava Mednyánszkého), vlastních básní i povídek (Max Ernst) až po reportáže, fejetony (Josef Šíma) a romány (Giorgio de Chirico). Poezie je častá, ale hraje spíš jakýsi doplněk k tvorbě hlavní – čest budiž výjimkám typu Michelangela nebo Roberta Bielika, pokud bychom chtěli s jistou volnější nadsázkou udělat oblouk od minulosti až do dnešní doby. Zároveň je rozhodně více píšících výtvarníků než malujících nebo sochařících spisovatelů: fakt je to zajímavý a dodnes vlastně uspokojivě nevysvětlený.
Aby propast promluvila
Výtvarník Martin Gerboc prošel půl světa (přes Spojené státy a Dánsko) a v současné době působí na pražské AVU v ateliéru kresby. Je autorem řady textů o současné malbě i filozofujících esejů týkajících se výtvarného umění (například kniha Saatchiho předsíň, napsaná společně s kurátorem Petrem Vaňousem). Verše, které přináší sbírka Nezvratné básne, jsou datovány hlavně mezi lety 2014 až 2016, částečně se transformují do rozevlátých a někdy neukotvených záznamů prozaických, zběsilých jízd i s hudebním doprovodem a notovou osnovou, tu a tam s češtinou nebo němčinou.
Co malíře náhle donutilo v tomhle období psát poezii, nechme stranou. Je evidentní, že jde o ucelený soubor z jednoho období a nikoli o celoživotní pokus o bilanci, a že jde o svého druhu další součást malířova díla.
Mnohé z přítomných básní se neustále točí kolem jakéhosi milostně romantického vzplanutí, které je ovšem vytvrzené nietzscheovskou nadčlověčinou a nějakou zbytečnou krutostí. Připomíná mi to v českém kontextu dílo autora Elsa Aids, který se v několika sbírkách dostává až na dno surovosti, bezvýchodnosti a zla, aby v tom všem pomalu vyrůstal a klíčil nějaký ironický a směšný základ čehosi nového. Oba dva autoři podle staré maximy nahlédli do propasti a nechali, aby k nim propast promluvila. Zatímco u Elsy Aids je ta řeč temnoty srozumitelnější, u Gerboce zůstává nadále hybnou silou patos.
Příliš mnoho vykřičníků
Problémem Gerbocova psaní je totiž exaltovanost. Obsahuje příliš mnoho vykřičníků a apelů, příliš mnoho vyhrocené procítěnosti s antikristovským chrličem démonických zvratků a výstřiků všeho představitelného: „a čierne stigmy jej túžby Stigma und Eiter / Eiter und Wunden! kričí že všetko je v piči! že všetko sme už zmeškali / že svojho syna už nikto nenazve Judáš a svoju knihu Mein Kampf!“ (s. 37) Je to bohužel příliš přehnané a někdy příliš směšné, než aby to zasáhlo tam, kam to má směřovat. Je to dekadentovo pozdní odpoledne, řev osamělého samce uprostřed pustiny sebe sama. A snaha šokovat se všemi zbraněmi vulgarismů, hereze, okázalého rozpadu… ale hlavně na sebe upozornit.
Pokud by to mělo fungovat, tak možná v okamžicích naděje a odpočinku, ale to Gerboc v poezii téměř nezná. „Toto je nadbytok osudu chrstnutý básnikovi / do premenlivého ksichtu Snáď ani nie sú / slová vrhnuté z jeho maniakálnych pier snáď / sú len fragmenty zvyšnej vôle postriekané / vášňou reči (…)“ (s. 84) Je to manické prskání a vršení něčeho, co má vyburcovat z poklidu, ale v míře, v jaké to je ve sbírce předestřené, to spíše do klidu ukolébá. Básník nastaví laťku a pak jede celou sbírku podle ní, takže je to za chvíli upokojivé a trochu extrémní cvičení v pobuřování.
Slová odmítajíci poslušnost
Pamatujete na velký román Jonathana Littella Laskavé bohyně? Pojednával o hrůzách druhé světové války, jeho extrémních podobách vraždění a vyhlazovacích táborů, kořeněný byl bizarní homosexuální zvráceností vypravěče Aueho. Kritika se vymezovala zejména vůči tomu, že v jednu chvíli to prostě už nefunguje a že navršená věž zrůdností, kterých je schopen člověk, přestává být funkční zejména kvůli jazyku vyprávění, který nemá takovou výbavu, aby byl na tak velkém prostoru schopen ještě otřást další hrůzou. A že na tom má vinu vlastně autorská nezkušenost.
Mluvím o tom v případě Martina Gerboce proto, že i on se snaží velmi plasticky popsat jistý druh zla v nás a ve světě kolem nás, ale že mu prostě slova – možná také nezkušená? – odmítají poslušnost.
A přitom, kdyby se někdy ubralo, kdyby se odstranily ty nánosy krvavých stříkanců šokujících představ a zaschlé sperma slov, zůstala by ve výsledku vlastně pořád určitá pokora a jakýsi stále romanticky dvorný hrdina. Zároveň i básník citlivý a vnímavý: „panoráma tela biela dlažba / uteráky. Telo bez pohlavia: v plavkách. Alebo: nie. / Toto mesto už bez jej dychu nie je ničím.“ (s. 31) Tady je najednou všechno podstatné řečeno a hraje to erotikou i barvami, má to tu exaltovanost, ale udrženou na uzdě. Ono to v pohledu na celou Gerbocovu sbírku jen a jen dokazuje, že opravdový dekadent musí být člověk bezvýhradně věřící ideálům a zároveň člověk těmito ideály zrazený. Gerboc jím často je v přesvědčení a v tom, co dělá, ale musí opustit tu příliš vypjatou stylizaci, která z něj dělá jenom píšícího umělce, ale ještě ne úplného básníka.
Michal Jareš (1973)
Básnik a literárny vedec. Pôsobí v Ústave pre českú literatúru AV ČR. V rokoch 2013 a 2020 bol porotcom Ceny Anasoft litera.
