V listopadu 2016 byla v Galérii ÚĽUV slavnostně pokřtěna nová publikace přední slovenské znalkyně lidové výtvarné kultury Ireny Pišútové Fajansa na Slovensku. Vydalo ji nakladatelství ÚĽUV v edici Tradícia dnes, která širokému okruhu dnešních čtenářů zprostředkovává pohled na kulturní bohatství minulosti. Autorka zde již publikovala přehled slovenské produkce podmaleb na skle nebo lidového skla.
Podle dosavadních poznatků lze středoevropskou výrobu fajánsí zaznamenat v posledních desetiletích 16. století na území jižní Moravy. Vycházela z dílen novokřtěnských řemeslníků, tzv. habánů, kteří se uchýlili na Moravu před pronásledováním již v roce 1526. Na středoevropském území, kde novokřtěnci a jejich následovníci působili, přitahovaly fajánse pozornost badatelů již od 19. století. V jeho průběhu vznikaly kolekce jejich dokladů, jež se postupně staly chloubou českých, slovenských, maďarských, rakouských nebo rumunských muzeí. Větší pozornost ze strany badatelů se soustředila na produkty starší vývojové fáze, jež silně odrážely specifika sociálního a duchovního života novokřtěnské komunity. Dosud však vzniklo mnohem méně publikací, které by poskytly ucelenou představu o následném vývoji, kdy se novokřtěnská produkce, určená původně pro vyšší společenské vrstvy, proměnila v pozoruhodné lidové džbánkařství. O poznání slovenských fajánsí se v minulosti zasloužila Alžbeta Güntherová-Mayerová nebo zejména Heřman Landsfeld. Obsáhlá práce o habánské komunitě na Slovensku a její fajánsové produkci vyšla z pera Františka Kalesného v roce 1981 (Habáni na Slovensku, Tatran 1981). Ve stejném roce představila Irena Pišútová bohatství tradice slovenského džbánkařství v reprezentativní knize Fajansa, kterou vydalo rovněž bratislavské nakladatelství Tatran.
Současná autorčina publikace svou koncepcí na předchozí knihu navázala, doplnila ji o novější poznatky (zejména o dosud nepopsanou výrobu fajánsí na středním Slovensku) a přinesla především rozsáhlejší obrazový materiál. Autorka vycházela ze zachovaných dokladů nejen v Slovenském národním muzeu, ale také z fondů Městského muzea v Bratislavě, muzeí v Piešťanech, Komárně, Banské Bystrici, Skalici a Trnavě a využila rovněž soukromých sbírek. Před čtenářem načrtla obraz slovenské fajánsové produkce v časovém rozmezí od poloviny 17. století až do první poloviny 20. století. V souladu se svou předcházející knihou ho rozčlenila na období habánské (1546 – konec 17. stol., částečně první dvě desetiletí 18. století), habánsko-slovenské (18. století) a slovenské (konec 18. století – 20. století). Zde je však třeba připomenout, že autorkou akceptovaná výroba fajánsí na slovenském území před rokem 1622 nebyla zatím jednoznačně prokázána. Podanou charakteristiku výrobků ilustruje bohatý obrazový materiál. Sběratelé i všichni zájemci o slovenské fajánse ocení soubor stručných popisů výrobních lokalit, k nimž je vždy připojen soupis zdejších výrobců a jejich značek. Kniha je opatřena kromě seznamu literatury ještě slovníkem výrazů používaných v oblasti džbánkařské výroby.
Knihu Fajansa na Slovensku lze chápat jako reprezentativní přehled fajánsové výroby na slovenském území. Její nejstarší na Slovensku zachované ukázky z poloviny 17. století představují z hlediska tvaru i dekoru charakteristické novokřtěnské výrobky. Tato tvář se však působením společenských poměrů i vlivem dobové uměleckořemeslné produkce (Holíč) postupně proměňovala. Lidové džbánkařství bylo výsledkem činnosti mnoha dílen. Vzhledem k jejich koncentraci do výrobních lokalit na malém území, pohybu řemeslníků a četným příbuzenským vztahům i nedostatku archivních záznamů je velmi obtížné spolehlivě určit provenienci jednotlivých výrobků, často ani nelze spolehlivě rozluštit zachované značky. Zde se v některých případech neztotožňuji s autorčinou interpretací iniciál na povrchu některých nádob jako autorských značek nebo výrobních lokalit, domnívám se, že jde o označení objednavatelů (např. str. 37), podobně by bylo možné nalézt sporná místa v určení řemeslnických emblémů (např. mlynářský je veden jako kolářský), datování, zařazení některých kusů do vývojové řady, či určení funkce předmětu.
I přes uvedené poznámky je nutné vyzvednout nesporný přínos knihy Ireny Pišútové pro poznání fajánsové výroby na Slovensku, který spočívá v komplexním pohledu a soustředění reprezentativního množství dokladů. Spolehlivá identifikace rozsáhlého a památkového materiálu představuje běh na dlouhou trať, jenž si vyžádá další bádání a studium. Publikace Fajansa na Slovensku může být jedním z východisek. Fenomén slovenských fajánsí patří k mimořádným hodnotám kulturního dědictví minulosti a intenzivní pozornost si zcela jistě zaslouží.
Alena Kalinová
