Stanislav Štepka photo 2

Stanislav Štepka

26. 7. 1944
Radošina
Žáner:
dráma, pre deti a mládež, próza

Napísali o autorovi

V Radošinskom naivnom divadle vzniká veľmi svojská dramatika, ktorá vypovedá o dnešných ľuďoch, ich trápeniach a radostiach, trpkostiach i nádejach oveľa viac, než tzv. "vážna" súčasná dramatika. Autorom týchto čudných, trpkých komédií je Stanislav Štepka. Hľadí na svojich súčasníkov s nemilosrdnou zvedavosťou a odhalí v nich kopu neveľmi vábnych vlastností, no zároveň akoby bol presiaknutý múdrou zhovievavosťou – všeličo im odpustí, čo je ľudské. Vie zachytiť skvostný, pravdivý, živý detail, vie "odpočuť" frázu i bizarnú zmes dedinského dialektu s mestským žargónom. S originalitou, ktorá v súčasnej slovenskej dramatike nemá obdobu, vie vytvoriť všednú, banálnu a životne veľmi pravdivú situáciu a načrtnúť svojské typy priemerných, ničím nevynikajúcich postáv... Jednoduchí, nenápadní, často trápni hrdinovia, v ktorých je skrytá hlboká pravda o živote.

Martin Porubjak

Kdykoliv se rozepíše zakladatel Štepka o počátcích svého divadla, nezapomene se zmínit o Semaforu. Hlásí se k našemu divadlu stejně, jako se Semafor hlásí k Osvobozenému divadlu, každý se zkrátka k něčemu hlásíme. Osvobozené divadlo se hlásilo k bratrum Fratellini a k němým americkým groteskám. Ke komu se hlásili klauni Fratellini netuším, ale taky se určitě k někomu hlásili. A mohu tady po pravdě prohlásit, že je to dobrý pocit vědět, že má práce byla k užitku někomu, kdo neopisoval, protože to neměl za potřebí, protože měl dost vlastní invence. Naskýtá se otázka, jak se tedy Semaforu přihodilo, že jej Stanislav Štepka označuje jako impuls ke vzniku svého originálního a nenapodobitelného divadla? Myslím, že klíč bychom našli v názoru na humor. Nebo alespoň jeden z klíčů. Humor Semaforu se humoru radošinců vlastně ani moc nepodobá, ale vím a mám zjištěno, že se oba, Stano i já, smějeme stejným věcem. Rozesměje nás Jan Werich, Miroslav Horníček, Lasica se Satinským, Woody Allen, zatímco pivní humor, humor až příliš lidový, je nám oběma cizí.

Jiří Suchý