Dráma je zápas, báseň je úder

Ako autor a umelec sa pohybujete v rôznych disciplínach - ste hudobník, herec, dramatik, vaše texty boli uvedené v mnohých divadlách. Kam do toho zapadá poézia? Akú má vo vašej pestrej tvorbe - a pre vás osobne - funkciu?

Hranice mezi dramatikou a poezií se v mých autorských snahách stírají. Nejlepší dramatiky jako byl třeba Sofoklés, Shakespeare nebo Beckett vnímám primárně jako básníky. A jejich poezie našla pro nás nejpřístupnější výraz v podobě dramatického díla. Nejlepší divadelní hry jsou rozvinutými básnickými obrazy, v nejlepších básních je zárodek dramatické situace. Takže se jedná spíš o rozdíl plochy: drama je zápas, báseň úder.

Ovplyvňujú sa jednotlivé disciplíny, v ktorých ako umelec pôsobíte, navzájom?

Jako umělec jsem především divadelníkem. Když pominu výtvarné umění nebo tanec, ke kterým nemám vůbec žádný talent, stojí v divadle přirozeně herec, text a hudba vedle sebe, lépe řečeno spolu. Jednotlivé disciplíny se organicky propojují. Mají společný základ v přesném rytmu, vystavené melodii, citlivosti pro celkový obraz nebo obecně smyslu pro formu. A z toho společného základu může vzniknout báseň, divadelní hra, píseň nebo nějaká šílená performance. Záleží na situaci a příležitosti.

Pôsobíte aj ako spevák punkovej kapely. Píšete skupine aj texty? Tvorba hudobných textov má predsa len vlastné špecifické pravidlá. Ako veľmi je vzdialená od vašej “čistokrvnej” básnickej tvorby?

Většinu textů pro naši zábavovou kapelu „Vyčůrat a spát“ jsem skutečně napsal. Je to trochu jiná disciplína formálně i obsahově. Ale snažím se, aby to nebylo jen primitivní plácání. Aby byl v textu vždy nějaký nápad, pointa, nadhled, abych nerezignoval na překvapivé rýmy a přesnou práci se slovním přízvukem. Také jsem nahrál album folkových písní „Garsonka“, které stojí někde mezi punkem a tou „čistokrevnou“ básnickou tvorbou.

Básne z oceneného cyklu Rok dobrých jablek sú zároveň pomerne naratívne a výrazne zmyslové; pri ich čítaní sledujeme (okrem iného) príbeh viacgeneračných rodinných vzťahov, detí a ich rodičov. V konečnom dôsledku tak pôsobia veľmi osobne. Vnímate poéziu ako výsostne osobnú disciplínu? Aké impulzy vás vedú k jej písaniu?

Ano, poezie je pro mě osobní disciplína, je to soustředěný dialog mezi dvěma jedinci.

První čytřverší jsem kdysi napsal jako domácí úkol (a mám takovou matnou vzpomínku, že s dokončením mi pomohla máma). Pak jsem byl dlouholetým členem „Dětského studia divadla Labyrint“, což byl projekt, který se zaměřoval na kulturní výchovu dětí – budoucích diváků, čtenářů, návštěvníků galerií atd. – prostřednictvím jevištní tvorby. Tam jsem přišel v pubertálním věku do styku např. s Jacquesem Prévertem. O něco později se otevřela cesta k „prokletým básníkům“ a punku. A už to jelo nějak samovolně k Vladimíru Holanovi a dál. V neumělecké rovině byly podstatnými impulsy k psaní láska a pivo. Teď jsou to právě hlavně vztahy k rodičům, manželce a dětem.

Aj vzhľadom na povedané sú vaše víťazné básne v protiklade k dnes čoraz výraznejším spoločensky angažovaným tendenciám v súčasnej poézii (veľmi často sa takéto texty každoročne vyskytujú aj vo finálových desiatkach Básní SK/CZ). Má vaša tvorba - či už básnická, alebo iná - aj tento rozmer, alebo sa tomu skôr vyhýbate?

Já chápu snahu některých básníků vytáhnout poezii ze zatuchlé klauzury do veřejného dění. Ale je v tom nebezpečí, které výrazně postihuje třeba současnou dramatiku. V nadproduktivní honbě za aktuálními tématy a společenskou angažovaností se vytrácí osobní autenticita. Umění se tak stává povrchně řemeslným nebo přímo falešným, čili kontraproduktivním. Takže ano, snažím se vyhýbat společensky angažovaným tendencím, protože je nedokážu autenticky zprostředkovat. Snažím se soustředit na základní vztahy a jejich opracovanou, básnicky stylizovanou výpověď. Myslím, že ta nejlepší poezie, je vždycky angažovaná, protože jejich autorovi můžete věřit. Prostřednictvím této kvality měníte svoje chápání skutečnosti i konkrétní jednání, a tak ve svém osobním mikroměřítku působíte na společnost jako celek. Když se konfrontujete s dobrou sbírkou nebo divadelní hrou, už nikdy nebudete stejní jako před tím.

Pokiaľ viem, na konte zatiaľ nemáte žiadnu samostatnú básnickú knihu; napriek tomu váš cyklus predstavuje mimoriadne vyzretú a sebavedomú poéziu, ktorá zároveň pôsobí ako možná súčasť väčšieho celku. Pracujete na knižke, alebo ju aspoň plánujete? Ak áno, viete nám o nej niečo povedať?

V současnosti se cyklus „Rok dobrých jablek“ skládá asi z dvaceti básní. Chci ho rozvinout a doplnit, aby vznikla suverénní sbírka. Hledám cesty, jak sbírku vydat.

Ondřej Novotný (1984) sa narodil v Prahe. Vyštudoval VOŠ pri Konzervatóriu Jaroslava Ježka v Prahe (odbor Tvorba textu, scenáre) a DIFA JAMU v Brne (Divadelná dramaturgia). Pôsobí ako pedagóg a okrem toho aj ako dramaturg a kmeňový autor nezávislého Divadla X10. Píše divadelné texty a scenáre pre rôzne české divadlá (Divadlo X10, Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Klicperovo divadlo v Hradci Králové, A studio Rubín, NoD, Studio Hrdinů, ND Praha). Je spevák a saxofonista punkovej kapely Vyčůrat a spát a dramaturg a herec zoskupenia Masakr Elsinor, ktoré spája poéziu s poloimprovizovanými performanciami.

Foto: Archív O. Novotného